Psychomotorická terapie

Psychomotorická terapie

Pojem a vymezení psychomotorické terapie – kinezioterapie.

Kinezioterapií  Hátlová (2003) nazvala v České republice nově se utvářející obor terapie realizovaný aktivně prováděným záměrným pohybem a vedoucí k somatopsychickému ovlivnění jedince, jeho duševních procesů, stavů, jeho osobnosti a jeho vztahů.

Česká republika je od roku 2007 členem evropské asociace „Physiotherapy in Psychiatry and Mental Health“, a převzala  pro Kinezioterapii název Psychomotorická terapie.

Tato somatoterapeutická aktivita pracuje s modelovanými cíleně zaměřenými pohybovými programy, které využívají prvky tělesných cvičení, sportů a pohybových her . Cílem je spolupůsobit na zmírnění či odstranění psychických a psychosomatických obtíží, nebo jejich příčin.

Psychomotorická terapie se snaží pohybem získat přístup k pacientovi a prostřednictvím osobních prožitků dosáhnout ovlivnění jeho psychiky ve smyslu uvědomění si vlastního psychosomatického „já“ a jeho možností. Smyslem je přivést jedince k práci na sobě samém, pomoci mu objevit způsoby, jak přistupovat ke svým problémům, nechat mu prostor, aby tyto cesty sám objevoval. Tím je podněcována aktivita jedince. Zdůrazňovány jsou neverbální prvky a postupně je vyvolávána potřeba verbální komunikace (Hátlová 2003).

Psychomotoricko terapeutické programy modelují situace, v nichž si pacient ověřuje a rozvíjí své schopnosti, které mohou být následně transferovány do dalších oblastí života. Programy se podle obtíží nemocného zaměřují na vnímání sebe sama, svých funkcí a možností jejich řízení. Působí tak na změnu prožívání a chování nemocného a prostřednictvím získání nového náhledu na prožívaný problém utváří vědomí možnosti vyrovnání se s ním. Snahou je pomoci nemocnému nalézt vědomí „vlastní pohyblivosti“, psychosomatické jednoty, obnovit vlastní pozitivní sebepřijetí, integritu, emoční spontaneitu, tvořivost, tělesnou symboliku a schopnost komunikace (Hátlová 2003).

Zpočátku mohou být modelové situace vnímány jako nezvládnutelné. Pod vedením terapeuta je nemocný veden k překonávání obav z nezvládnutí. Postupně ověřuje své možnosti a kompetentnosti. Je veden k využití a později rozvoji vnitřních i vnějších zdrojů zvládání zátěže a tím nárůstu seberegulace. Tak je možno ověřováním a nárůstem důvěry ve vlastní schopnosti rozvíjet sebedůvěru nemocných, ale i vzájemnou důvěru, stejně jako komunikaci s ostatními při modelových situacích, jejichž řešení vyžaduje vzájemnou spolupráci a komunikaci .

Psychomotorická terapie se inspiruje psychoterapeutickými přístupy na bázi terapií učení a chování.

 

Působení psychomotorické terapie.

Psychomotorická terapie je somatoterapeutická aktivita, která pomáhá pacientům znovu nalézat:

Vědomí pohyblivosti. 

Jde o uvědomění si vlastního těla, jeho možností a následně možností ovládání vlastního těla. Prohlubuje pozitivní prožitek aktivního vnímání částí těla v polohách a v pohybu, vnímání vlastního podílu na změně.

Psychosomatickou jednotu (jednotu tělesna a duševna).

Pohyb je jedním ze spojovacích článků vnitřního a vnějšího světa. Záměrný, aktivně prováděný pohyb je současně aktivitou fyzickou a psychickou. Je prostředkem, kterým se  zároveň vyjadřuje tělo i psychika.

Obnovu pozitivního sebepřijetí.

Objektivní tělesný obraz a jeho projev se často liší  od subjektivního obrazu svého těla. Ten je vytvářen na podkladě vlastní zkušenosti s vnitřním a vnějším prostředím, včetně meziosobních vazeb, které nemusí být u psychických poruch reálné. Aby došlo k restruktualizaci sebeobrazu ve smyslu pozitivnějšího přijetí, je nutno volit cvičení s adekvátní obtížností, která umožní nemocnému prožitek vlastní vůlí způsobených tělesných změn. Nadměrně obtížná cvičení by mohla aktivovat obranné mechanismy.

Sebepřijetí a integritu.

Pacient  je v průběhu provádění tělesných cvičení naváděn k uvědomování si vlastního těla, jeho poloh, průběhu pohybu, působení vlastního pohybového projevu a jeho významové stránky. (Proces vytváření autonomie je obzvlášť důležitý  u psychotických pacientů.)

Tělesnou symboliku.

Pohyb a tělesné polohy mají symbolický význam. Proto je možné vyjadřovat se prostřednictvím pohybu (využíváno především v taneční terapii).

Emoční spontaneitu.

Nemocný je podmínkami svého života často nucen potlačovat projevování svých emocí spojených s potřebou vyjádření svých potřeb a přání. Pohybové  programy iniciují uvolnění emočních projevů a spontaneitu chování.Cílem je prožít uvolnění a pozitivní zkušenost z vlastního uvolnění. Proto v průběhu pohybu není omezován a u řady programů je iniciován emoční projev chápaný jako adekvátní součást sebevyjádření.

Tvořivost.

Pohybové činnosti ve svém průběhu programově iniciují spontaneitu a tvořivost.

Sociabilita.

Pacient je veden k uvědomování vlastních pohybů a k uvědomování  pohybů druhých a k uvědomování toho, jak je sám vnímá. Vnímání vlastních pohybů a pohybů druhých umožňuje nejen konfrontaci, ale podněcuje k záměrné seberegulaci vlastních pohybů.

Komunikace.

Vycházíme z předpokladu  snadnějšího navázání kontaktu pomocí neverbální  komunikace. Prostředkem dorozumívání je pohyb. Neverbální komunikace navozuje situace pro vznik verbální komunikace.

 

Formy psychomotorické terapie v léčbě psychiatrických pacientů

Podpůrné terapie, mezi něž psychomotorická  terapie patří, vedou pacienta k nabytí větší sebedůvěry.

Psychomotorická terapie vytváří programy, které modelují situace, v nichž pacient ověřuje a rozvíjí své schopnosti, které jsou následně transferovány do dalších oblastí života. Podle obtíží nemocného se zaměřují pohybové programy na vnímání sebe sama, svých funkcí a možností jejich řízení, na rozvoj sebedůvěry ověřováním vlastních sil (cvičení využívající překonávání netradičních překážek, cvičení mohou být modelována v přírodním prostředí i ve vnitřních prostorách), na rozvoj vzájemné důvěry a komunikace (modelování situací,   jejichž řešení vyžaduje vzájemnou spolupráci a komunikaci).

Psychomotorická terapie vždy zachovává podmínky navázání důvěryhodného vztahu k terapeutovi, neohrožujícího prostředí a adekvátní fyzickou a psychickou zátěž, která postupně stoupá k horní hranici zvládnutelnosti. Tímto přístupem je stimulován aktivní přístup pacienta, který si tak ověřuje si vlastní síly a posouvá si hranice vnímání vlastních možností a kompetentností.

Tyto formy psychomotorické terapie jsou vytvářeny a modelovány s ohledem na postižení a aktuální psychosomatický stav nemocného. Možnosti psychomotorické terapie jsou koncipovány tak, aby bylo působeno na předem vybrané složky osobnosti.

 

Námi prováděné formy psychomotorické terapie vycházejí z následujících přístupů:

Integrativně zaměřená psychomotorická terapie.

Integrativně zaměřená psychomotorická terapie pracuje se zdravými částmi osobnosti tak, aby se podařilo vlivem procítění vlastního tělesného schématu, jako nedělitelné jednoty, dosáhnout zakotvení vlastního „Já“ ve vnějším světě.

Používá jednoduchých gymnastických pohybů a poloh. Nemocný je veden k neustálému uvědomování si vlastního těla, jeho celistvosti i částí a postavení částí těla navzájem a v prostoru. Vyžaduje aktivní spolupráci pacienta. Důraz je kladen na kvalitu provedení a vlastní sebekontrolu. Za nejvýznamnější považujeme prožitek celistvosti. Později klademe důraz na procítění částí těla v klidu a v pohybu, schopnost volit a ovládat části těla a později celé tělo. Uvědoměním si svého tělesného schématu je možné zmírnit míru dezintegrovanosti.

 

Psychomotorická terapie – aktivující programy.

Aktivující programy psychomotorické terapie se zaměřují na iniciaci kognitivních procesů a motorických dovedností. Programy používají manipulační cvičení, prvky sportů a taneční prvky, které obnovují a rozvíjejí pohybové možnosti pacientů. Důraz  je kladen na přesnost  provádění pohybové struktury a pozitivní prožitek ze zvládnutí pohybové dovednosti.

 

Psychomotorická terapie –  aktivně relaxující programy.

Aktivně relaxující programy psychomotorické terapie se zaměřují na iniciaci kognitivních a emociálních procesů. Programy používají gymnastická cvičení, taneční a výrazové sekvence a prvky sportů. Cvičení je snadno zvládnutelné, neklade nároky na výkon. Cílem je navození pozitivního prožívání sebe sama, dochází k uvolňování napětí (v psychoanalytickém přístupu, který lze užít v určitém období léčby u neurotických pacientů, závislých a nemocných s poruchami chování, může dojít i ke zvýšení tenze). Podporovány jsou zdravé části osobnosti tak, aby se povzbudilo a posílilo sebevědomí a důvěra v prostředí a v možnost prožití příjemného a radostného. Důraz  je kladen na pozitivní emocionální prožitek. Přesnost  provádění pohybové struktury je nepodstatná.

 

Koncentrativně zaměřená psychomotorická terapie.

Koncentrativně zaměřená psychomotorická terapie vede k vědomému sledování prováděného pohybu a jeho účinku, reguluje dýchání a svalový tonus. Vychází z poznatků o existenci vzájemných vztahů mezi psychickou a motorickou aktivitou a možností vzájemného ovlivňování. Používá gymnastických cvičení, relaxačních a dechových cvičení a prvků hathajógy. Vyžaduje aktivní spolupráci pacienta. Důraz je kladen na kvalitu provedení, prožívání vlastního pohybu a vlastní  sebekontrolu.

 

Psychomotorická terapie – programy zvyšující sebedůvěru a důvěru v druhé.

Programy se zaměřují se na iniciaci kognitivních a volních procesů. Pomocí provádění modelovaných cvičení s využitím prvků sportů a her dochází k ověřování vlastních schopností a možností. Cvičení probíhají v malých skupinách a jsou modelována s ohledem na fyzické a psychické možnosti nemocného. Jejich náročnost se postupně zvyšuje. Obsah je modelován podle potřeb ověřování nebo nácviku dovedností. Důraz je kladen na zvládnutí úkolu.

 

Psychomotorická terapie –  komunikativní programy.

Komunikativní programy vycházejí z předpokladu  snadnějšího navázání kontaktu pomocí neverbální komunikace. Zaměřují se na sociální dimenzi, vnímání spoluúčasti a spolupráce, na iniciaci kognitivních a komunikativních  procesů. Používají prvků her a pobytu v přírodě. Důraz je kladen na prožívání spoluúčasti a akceptaci okolí.

 

Terapeutické užití sportovních cvičení. (sportovních her, gymnastických a tanečních cvičení, bojových sportů, posilovacích sestav).

Sportovně zaměřená cvičení využívají pravidel pohybových cvičení, která je nutno při jejich provádění dodržovat. Důraz je kladen na přesné dodržování příkazů a zákazů k uvědomění si řádu jako jistoty. Dále je nemocný veden k možnostem vlastního tvůrčího přístupu  při řešení herních situací a pohybových úkolů.

Tyto programy je vhodné užívat zejména u dlouhodobých hospitalizací. U mužů doporučujeme sportovní výkonově motivované činnosti, u žen cvičení s hudbou, taneční formy a sportovní výkonově motivované činnosti.

 

Zásady vedení psychomotorické terapie psychicky nemocných.

Smyslem psychomotorické terapie je přivést člověka k práci na sobě samém, pomoci mu objevit způsoby, jak je možné přistupovat ke svým problémům a nechat mu prostor, aby tyto cesty sám objevoval.

Při vytváření pozitivního na spolupráci založeného vztahu by měl terapeut věnovat pozornost tomu, co pacient od terapie očekává, jaká je jeho předchozí zkušenost s terapií, seznámit pacienta s průběhem terapie. Dalším aspektem je schopnost empatického postoje k pacientovým zážitkům.

Za významný faktor se považuje terapeutův styl. Přístup terapeuta může být rozhodující pro to, zda klient zvolí odpor nebo změnu. Rogers (1971) došel k závěru, že pomáhající osoba představuje ústřední faktor, který určuje, zda bude vztah podporovat nebo tlumit.

Práce s psychicky nemocnými klade zvýšené nároky na terapeuta. Vyžaduje pečlivou přípravu po stránce teoretické i praktické. Terapeut musí být připraven vyrovnat se s neobvyklým prostředím, naučit se zvládat vlastní reakce na neobvyklé způsoby myšlení a chování pacientů způsobené nemocí, vhodně volit způsoby a pomůcky tak, aby je bylo možno použít v daném prostředí, a dbát na vyloučení možností nepříznivého vlivu. Je třeba být připraven na pravděpodobnost výskytu neočekávaných situací a být schopen řešit je odpovídajícím způsobem.

Úkolem psychomotorické terapie je zajistit cílený, bezpečný a srozumitelný pohybový program odpovídající aktuálnímu psychosomatickému stavu pacienta a rozvíjející jeho psychické možnosti v požadovaném směru. Veškeré další terapeutické aktivity jsou přenechávány dalším odborníkům.

 

Při tvorbě pohybových programů dbáme zejména na následující body:

a)              Aby bylo navazováno na předchozí pozitivní zkušenost s pohybovou činností                        

b)             Adekvátní v psychickou a fyzickou náročnost

c)              Na možnosti  prostředí, v němž cvičení probíhá.

Zařazení nemocného do jednotlivých psychomotorických terapií musí respektovat osobnost nemocného, aktuální psychický stav, jeho předchozí zkušenost a motivaci ke cvičení.

 

 

Literatura:

HÁTLOVÁ, B. Kinezioterapie, pohybová cvičení v léčbě psychických poruch. Praha: Karolinum, 2003 SBN 80-246-0420-5.

Hátlová,B., Adámková, M.: Psychomotorická terapie. in Kolář,P.et al. Rehabilitace v klinické praxi. Galén 2010. ISBN 978-80-7262-657-1

ROGERS, C. R. On Becoming a Person. Constable, London, 1971.